Na Pomezí divadla

“Vítejte v tančírně Fraxos, během dnešního večera můžete chodit kam chcete, dívat se na co chcete a dotýkat se…“ Ten večer se stal výletem do zaniklé vesničky v Lužních horách, vesničky Pomezí, která je imerzivním divadlem. A to je v českém prostředí poměrně novou formou kulturního zážitku. Takhle nějak jsem jej vnímal já…

image

“No tak, to na tebe mám čekat věčně?” Natáhl Ondřej ruku směrem k vyděšené dívce. Ta nakonec vzdala snahu a podvolila se. Nikdo jiný v místnosti nebyl. Nikdo, kdo by ji případně mohl zachránit. A dav diváků namačkaný v té maličkaté místnosti se zatajeným dechem pozoroval, co se bude dít dál.

Na Pomezí?

Zbourat čtvrtou stěnu je jedna věc. Zbourat celé hlediště pak věc druhá, a to se stalo právě tady. Několik pater budovy se tak na tři hodiny stává jevištěm událostí mezi jedenácti postavami, které může divák prožívat v té nejbezprostřednější blízkosti s nimi. Velmi intenzivně a v moci přítomného okamžiku.

Neexistuje hlediště, není zákoutí, do kterého by divák nemohl nahlédnout. Pomezí maže většinu hranic mezi hercem a divákem, ačkoli ty největší stále ještě zachovává. Stále jde o divadlo. Možná lze získat pocit, že hrajete únikovou detektivku, prohrabujete se ohromným množstvím rekvizit, na které byste si v normálním divadle neměli šanci sáhnout, natož třeba mohli něco přidat. Stále ale pozorujete výkon herců, kteří hrají svou roli podle scénáře.

Kapitolou samou pro sebe je pak scénografie, tedy dům, ve kterém se vše odehrává a to všechno, co v něm je. Mnohé by jistě bavilo hodiny a hodiny procházet jednotlivými místnostmi a jen tak, bez herců a jejich postav zkoumat zlomky příběhu, který je ukrytý v dopisech, závojích, kusech lesa a kdo ví, za čím vším ještě. Takové explorativní divadlo v rámci daného prostoru. Klobouk dolů.

To všechno dohromady je vymazleným koncertem, který vás bude bavit. Jediné, co může místy překážet, jsou vaši spoludiváci.

image


Jak být divákem for dummies

Koncept Pomezí je na diváka náročný hned v několika směrech. V prvé řadě jde o něco jiného a tak chuť k experimentu nesmí chybět nejen hercům. Určitá “předherní” příprava by jistě neuškodila nikomu. Úvodní slovo barmana tak nestačí obsáhnout vše podstatné. Můžete všechno, ale nemluvte a vlastně do dění nezasahujte, pokud k tomu nejste přímo vyzváni.

Co se ale nedovíte je například to, že není nutné utíkat vždy za nejhlasitějším projevem v domě. I v tichých zákoutích se dějí zajímavé scény. Možná i kdyby vám to někdo řekl, v tu chvíli si to neuvědomíte. Často se tak (alespoň v ten večer, kdy jsem tam zavítal já) stane, že se z představení stane hon na nejvýraznějšího herce. Na schodech tak dojde k dálniční zácpě, za kterou by se nemuselo stydět ani okolí Mnichova. Nedej bože, když pak se protnou dva takoví a dav diváků se začne náhodně rozhodovat kterému z nich dá tedy přednost.

Celé je to způsobeno patrně pocitem, že pokud nechám výrazné události bez povšimnutí, tak o něco zásadního přijdu a to přece nechci, ne? To celé podpořené větou “Pokud se ocitnete někde, kde se nic neděje, pravděpodobně to znamená, že někde jinde se zrovna něco děje.” pak vytváří dojem, že je prostě třeba být v pohybu. Ale! Je důležité smířit se s tím, že rozhodně za jednu návštěvu Pomezí nelze stihnout všechno. Prostě ne. Není v reálných možnostech, abyste obsáhli všechny příběhy, natož prozkoumali všechna zákoutí budovy. Zákonitě tak o něco přijdete.

Když ale na všechno tohle přistoupíte, okamžik, který prožijete v té vesničce bude mít neuvěřitelnou sílu. Pokud ne, budete jen zmateně pobíhat od místa k místu, snažit se pronásledovat jednu postavu za druhou a nakonec vám uteče všechno. A ještě k tomu vytvoříte na schodech špunt.

Věděl jsem dopředu, že to tak bude. Bylo mi jasné, že se tím nesmím nechat strhnout. A přeci jsem v druhé polovině představení lítal po schodech jak hadr na holi. Člověk si očividně musí nejdřív ozkoušet do čeho jde (A taky by se měl držet předem zvolené strategie). Možná i právě proto má Pomezí potenciál k tomu, abyste na něj šli znovu, a znovu, a znovu…

Žádný ze zážitků, které na místě diváci prožívají nemůže být stejný. Věřím, že ani opakovaná účast na představení nepřinese ty stejné vjemy. Je to jako když čtete jednu knihu stále dokola a vždycky v ní najdete něco nového.

Bylo by nádherné, kdyby se to všechno dělo za přítomnosti mnohem menšího počtu přihlížejících, ale počítám, že tam bychom už naráželi na ekonomickou stránku celé věci. Věčný problém, ideální hra je pro jednoho hráče s ohromným množstvím postav kolem něj, kteří hrají jen a jen pro něj.

image

Co se to tam vlastně stalo?

Netrvalo to dlouho a někde vzadu v hlavě se mi objevila skoro až pudová touha, “jdu to hrát s nimi”. Je to běžný efekt na diváka takového představení? Nevím, možná víc na ty, kteří k tomu mají tendenci. Ti jsou ale pak frustrováni nemožností aktivního hraní s herci. Je to jako když nabídnete kotěti klubíčko, a pak mu ho seberete. To je ale, řekl bych, problém jen určité skupiny lidí (a ti se buď vyřádí jinde, nebo něco takového brzy uspořádají). Je pochopitelné, že není možné v tomhle konceptu dát divákům absolutní volnost. Dřív nebo později by se našel někdo, kdo by to celé rozboural. A to nechcete.

Shrnuto podtrženo byla návštěva v Pomezí opravdu zajímavým (v tom pozitivním slova smyslu) zážitkem. Krom výše popsaného musím říct hlavně to, že to byla návštěva velmi inspirativní. Mám rád zajímavé experimenty, zkoušení nových forem a posouvání zážitku o trochu dál. A když se ještě takový experiment podaří, je to povzbudivé, až povznášející.

Tak to by bylo…
Pomezí je ukázkou toho, jak to vypadá, pokud se rozhodnete experimentovat a ostatní přistoupí na vaši hru. Bez té otevřené náruče, kterou je zvědavost bychom se zdaleka nedostali tam, kde to může být natolik zajímavé. A zajímavé to rozhodně bylo.

Nezbývá, než zalepit obálku a ten dopis poslat opět dál.

Užijte si jeho četbu v jednom z tajných zákoutí Pomezí.

image

Fotografie jsou převzaty z webu Pomezí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *