O knihách, těch náhodných

image

“Občas mi v knihkupectví prostě padne zrak na něco, co neznám a je třeba to koupit. Měl jsem to tak třeba se Strangem a Norellem. Tak se tohle třeba taky povede…” psal jsem před zhruba dvěma týdny, když jsem si domů přinesl Řeky Londýna

Na tu knihu jsem narazil, když jsem vyplňoval čekání zaplutím do nejbližšího knihkupectví a očumováním knih. Občas to tak dělám. Přináší to různé věci – od vhledu do aktuální knižní produkce, přes trapně účelové zabití plonkového času, až po občasné neodolání nutkavé potřebě “tu musím mít”. Což byl i tenhle případ. 

Rád bych psal, jak jsem ji našel v zapadlém rohu antikvariátu a takřka poeticky si mě kniha sama našla. Ono by to ostatně možná i šlo, vždyť je to kniha z roku 2011. Vyprávět pak příběh o nalezení knížky, která je trochu něco víc… no zas to nebudu přehánět. Opak je totiž pravdou. České vydání na mě čekalo v Dobrovském tou nejprostší a nejsprostší formou – jako novinka v knihkupectví s lesklou a barevnou obálkou, která má upoutat pozornost. A to se jí také povedlo.

“Co by se dělo, kdyby dospělý Harry Potter začal pracovat u policie.” Je citát Diany Gabaldon, který se k celé knížce ale vůbec nehodí. Je do obálky vtištěn jako upoutávka podobná zvolání “bezceler” a stejnou výpovědní hodnotu také má. Ano, v knize je Londýn, je tam magie, ale tím ta podobnost vlastně končí. Mnohem víc se nabízí podobnost se skvělými Americkými bohy. Vzhledem k tomu, že na Gaimanovi značně ulítávám, stejně jako na období viktoriánského Londýna (což jsem nějak záhadně získal pocit, že tam bude zasazen celý příběh – vážně nechápu proč), jsem tuhle bezcelerní taktiku přešel a knihu si pořídil. 

První dojem byl nadšení. Aaronovitch užívá neustále mírně sarkastický jazyk a v kombinaci se suchým konstatováním vnitřních myšlenkových pochodů hlavního hrdiny z toho vzniklo velmi čtivé dílko. Nemalou zásluhu na plynulosti a kráse knihy má i překlad Milana Žáčka. A pak jsem vydechl a zpomalil. Stejně jako tempo knihy. Což byla ohromná škoda. Místy mě až mrzelo, že některé věci neřeší, nechává stranou a jen tak klouže po povrchu. Snad záměr, který se ukáže v dalších dílech. Množství popkulturních odkazů na nejeden titul současné fantastiky z “Řek” dělá trochu něco jiného, než jen “další fantasmagorii”. A musím říct, že příjemně jiného. Žádné přehnané velké efekty ale spíš jen takové civilní “doprdele, já umím čarovat”.

Na druhou stranu zpomalení ve střední části, náhodné rozuzlení případu a nastrkání toho nejzajímavějšího (rozuměj, nějaké to nadpřirozeno a podobné švandy, které od takové knihy vlastně chceš) na posledních pár stránek knihy jenom podtrhuje pomyslnou nálepku knihy “První díl série”.

Příjemně nenuceným bonusem je, že je kniha vlastně tak trochu učebnicí zeměpisu, respektive průvodcem ulicemi a místy Londýna. Ty autor popisuje takřka neustále, jak se hlavní hrdina prodírá různými místy. Ta atmosféra na vás doslova dýchá, pár sychravých dní a Londýn je tady.

Každopádně, stojí to za to a určitě si počkámi na “Měsíc nad Soho”. (Ano, nebudu to číst v angličtině, protože ten překlad mě vážně bavil) 

Je zvláštní, že podobný proces jsem absolvoval právě s Clarkovou a jejími knihami z doby napoleonských válek a gentlemanské Británie. Ostatně, jak jsem psal hned na úvod, stejně jako u “Řek” jsem i v tomhle případě šel po ulici a upoutala mě jednoduchá, ale o to zajímavější obálka Jonathana Strange a pana Norella. Dá se na základě několika takových zkušeností představovat si příběhy bloudící prostorem a hledající svoje čtenáře? Samozřejmě že dá. Knihy jsou pro spoustu lidí nedílnou součástí jich samotných a pak je vlastně i sami vyhledávají. Mě nevyjímaje. Abych citoval Sama Hawkinse“Vrána k vráně sedá sér”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *